Půlka vážila 1,90 kg!!! a stála pro mě nekřesťanských 260 korun (tedy, ono to odpovídá ceně za kila, ale já myslela že když chci malinkou půlečku kapříka, tak se vejdu s přehledem do dvou set,a teda na druhou stranu když už si kupuju opracovanou rybu, za takové peníze bych opravdu čekala trošku lepší servis, ale třeba se pletu) a to už ani neměla hlavu na vývar!
Zhlédla jsem však tohle video u Koko a řekla jsem si - to přece musím nějak zvládnout.
Jenže Koko měla aspoň celou rybu a mohla se zapřít o její žábra a ústa. já nikoliv. A tak jsem řádně nasolila kůži kapra aby to neklouzalo, a za úpění způsobeným solí v oděrkách na rukou, jsem se jala půlku nejdřív odšupinovat - nejlíp to šlo od hřbetu- a potom vykostit.
Nevím co bylo horší, během stahování šupin jsem několikrát kůži prořízla. Šupiny bylu úplně všude po čerstvě umyté lince. i na spodku horních skříněk - nechápu. Při vykošťování jsem rybu tak trochu rozmasakrovala. Od ocasu jsem jí usekla podstatný kus, od strany kde je přicho taktéž, a filetování bylo fakt mnohem náročnější než těch pár rychlých a elegantních tahů nožem co předvádí ve svých videích šéfkuchaři. Po pár úporných minutách ale bylo dokonáno. A nakonec jsem si řekla - ještě pár kaprů a zvládnu to.
Bohužel dalšího kapra budu opracovávat nejdřív na příští Vánoce, protože z půlky takhle velkého kapra opravdu získáte porci pro dva na několik jídel. Mě vzniklo asi 8 pěkných velkých filetů plus ještě dost masitých odřezků do polévky. Ty filety jsem pak ještě prokrájela co nejjeměji (rozuměj občas je díra až na kůži) abych změnšila ty drobné kůstky. Taky mi to vůbec nešlo tak blízko sobě jako to je v obchodě, ale aspíš tak po půl centimetrech, ale aspoň něco. Pár drobných kůstek jsme při konzumaci vylovili (tedy já jednu a drahý tuším taky jednu), ale bylo to nic v porovnání s celou podkovou nebo půlpodkovou.
K večeři jsem smažila pouze tři filety. Víc jsme nepotřebovali. Myslela jsem, že zbytek použiju na experimentování s asijskou kuchyní a vytvořím z kapra nějakou delikatesu. Nicméně nemoc jenž se objevuje v období Vánoc - nicnedělání a lenošení - uhodila v plné palbě a tak kapř leží v osoleném mléku v ledničce ještě teď. (Ano, velmi se za sebe stydím, tím víc, že příspěvek píšu už asi 3 dny)
Polévku, na niž jsem chtěla připojit i recept, jsem se vykašlala. Totiž všechno jsem tak nějak nechala na poslední chvíli a v momentě, kdy jsem chtěla hledat v několika ročnících všech kulinářských časopisů co odebírám TEN recept, jsem zjistila že už je vlastně jedna a že nemám šanci to stihnou do 5 hodin.
Na Štědrý den se u mě totiž pekla štola č.5 a 6 a taky dvě kváskové vánočky.
Dost jsem si tím vynahradila fiasko s cukrovím - rozuměj těsta jsem udělala už před dvěma týdny, načež jsem odcestovala na celý týden za prací mimo domov. Těsta si zrála v lednici. Těsto na linecké a máslové koláčky změnilo barvu. Do šedožluta. Už jsem mu nevěřila a tak putovalo do popelnice. Perníčky jsem dělala podle receptu Florentýny - ty hned měkké. Nebyly. Ale nemyslím si, že by to byla chyba receptu, ale mojí trouby. Totiž, abych vám to osvětlila - moje trouba je porouchaná, peče na 280 stupňů, nebo vůbec. Ještě umí horkovzduch na 200.
Tato porucha už trvá velmi dlouho, a dlouho si říkám že obětuju část peněz a nechám ji opravit. Jenže pak se najde spousta jiných věcí, za co bych peníze dala raději a vlastně on ten problém není tak hrozný. Totiž koupila jsem teploměr do trouby a tak stylem větráme větráme, žhneme, žhneme trouba nějakým způsobem funguje. Pokud pečete něco déle. U cukroví, které peče v řádech minut a potřebujete opravdu stabilní teplotu, je to prostě dost špatný. A tak hned měkké perníčky jsou tvrdé jako brok (ale chuť je i tak delikátní, přidala jsem dost rumu :-D ). To by ještě nebyl průšvih, neboť jsem měla v kapse náš rodinný majstrštyk - plněný perník. Jenže ten se v troubě dočkal chudák nějaké rekordně vysoké teploty a tak nějak zvětšil objem a 4 plněné nohavice se tak během pečení staly jednou velkou nohavicí. To už jsem opravdu zuřila a řekla že na cukroví pro tento rok kašlu a příští rok prostě znovu a lépe.
Navíc ta rychlost se kterou to drahý v koutku u počítače konzumuje - nakonec bych asi byla akorát naštvaná, že jsem se s tím piplala a on to snědl během jednoho odpoledne. Jako vážně. Momentálně roh jeho stolu s počítačem nazývám černá díra, protože když mu tak na talířek nandám množství sladkostí, o němž si myslím že vystačí na pár hodin (aspoň), a přijdu za půl hodiny a talíř vymetený - no, prostě velice zajímavý biologický úkaz.
Ještě se vrátím k té vánočce - sice jsem měla pocit že mám pšeničný kvásek pěkně aktivní a poctivě jsem máslo a vejce přidávala do těsta až po dlouhé době aby kvasinky pracovaly, stejně moc nenakynula a ani v troubě se nic moc neodehrálo. Ta menší je navíc spíš jako kámen a asi by s ní šlo někoho zabít, kdybych se snažila, nicméně chutná delikátně (za což ale určitě může mimo jiné taky koření). Aspoň jsem se pěkně pocvičila pletení z 8 copů - vypadá to geniálně jednoduše, zvlášť na videu, ale praxe je u mě pak dost chaotická a tak jsem ušoulala prameny, spojila je na začátku a pak mi za zády musel stát drahý a říkat - tenhle tam, tenhle sem, ne špatně, otoč to, tenhle tam, ten doprostřed. Uprostřed mezi 8 prameny není mezi 3 a 5. Ale nakonec vypadaly moc pěkně - totiž mohla jsem pléct klasickou patrovou, ale ta by se mi stoprocentně svezla (špejle u nás doma nikdy nefungovaly). Kdežto tahle je propojená, bez pater, nemá šanci nijak ujet.
Zbytek volna hodlám trávit úklidem po Vánoční katastrofě - je to děsný. A když to náhodou stihnu dřív než na konci volna, pak snad přihodím i nějaké další recepty. V plánu mám teď jablka (klasický jablečný páj, francouzský tarte tatin, jednoduchou litou buchtu a další :-) ). A ještě vám vlastně dlužím nějaké dýňové recepty - risotto a pečenou :-)
P.S. ano, dárky jsme balili v téměř pečícím papíře a alobalu, měla jsem koupený krásný balící papír, ale protože jsem nervák a na balení jsem měla asi 15 minut, použila jsem supertenký alobal po milého babičce. Ten mě aspoň pěkně poslouchal.
Žádné komentáře:
Okomentovat